Učení je často pojímáno jako učení se minulosti. Člověk, který má znalosti - v lepším případě i zkušenosti (ale stále existuje část pedagogů, kteří např. strávili většinu života pouze v akademickém světě teorií a ve škole s převládající situací učitelé - žáci - a z jiného prostředí mnoho zkušenosti nemají, ani mít nechtějí) předává svoje poznání žákům. Vulgárněji řečeno poučuje.
Vědci, lidstvo nabylo určitých zkušeností, které předává nastávající generaci. Jinými slovy říkáme: Toto jsme ověřili, fungovalo to a bude to fungovat i vám.
Takové učení je určitě důležité a mělo by tvořit velkou část z výuky, ale často ovládne učební pole stoprocentně a vyřadí ze hry další důležitou část. Učení přece není pro minulost, ale pro budoucnost. A jediné jak můžeme uchopit budoucnost je skrze přítomnost.
Učení stoprocentně spoléhající na minulé zkušenosti vychází z určité premisy, že svět se nemění, subjekty také ne a víceméně, že poznatky, které platí pro jednoho platí i pro druhého.
Tento přístup je pochopitelný a je na něm řada dobrého. V kolektivní výuce navíce šetří čas, peníze a umožňuje učit snáze například 30 lidí najednou. V takovém případě totiž pro individuální přístup a zkušenost již není mnoho prostoru.
I v tomto počtu by ale bylo záhodno se zaměřit, aby předávanou zkušenost žáci ověřovali v praxi a získanou zkušenost pomocí přítomné zkušenosti integrovali se svojí vlastní individuální cestou.
Ta hraje v učení zásadní roli. Číst bychom se měli naučit všichni, ale každý potom čtení uplatňuje na kolektivní rovině, ale i na individuální rovině. Jeden rozměr je stejný - každý potřebuje číst popisy v tramvajích, formuláře, emaily. Psát základní věci. Ale ne každý chce číst filosofické spisy nebo se živit psaním knih nebo článků. Tento druhý člověk potřebuje hlubší průpravu a potřebuje si uvědomit, že chce dosáhnout on sám pro svoji potřebu vyšší úroveň v této dovednosti. Takový příklad je jasný a asi přirozeně se takto vyvíjí.
středa 27. února 2008
pondělí 25. února 2008
Podstata nové definice učení
S definicemi učení a jejich špatným chápáním by se dalo pokračovat ve výčtu dále a dále.
Několik z těch, které vnímám jako ty zásadní, a které nás brzdí v osobním růstu jsme si již pojmenovali a zkusil jsem zároveň navrhnout čím je možné je nahradit. Důležité ale je, aby se každý z nás zkusil zamyslet, jakou má svoji osobní definici učení.
Abychom zkusili upřímně zapátrat ve svém archivu, jaký že vlastně je náš osobní vztah k učení. Zda učení považujeme za "mučení", "nudu", "trápení", nebo za něco, co se dělá v dětství a dospělý už to dělat nemusí - navíc mu přeci stejně "měkne mozek", takže to asi ani neumí. Zkusme si zavzpomínat na svoji učební historii, zda máme učení spojené s tím, že nesmíme udělat chybu a mít "samé". Nebo naopak ať se budeme snažit jak chceme, bude to vždy nedostatečné. A tak dále.
Jedna věc v nové definici, kterou zde chci předložit je ale zásadní. V řadě současných teorií a v každodením přístupu je učení zásadně rozděleno na subjekt a objekt - tedy na předmět učení a žáka.
Ve škole to tak i nazýváme - školní předmět - Matematika, Fyzika, Dějepis...
Ale rozštěpení na předmět učení a žáka, který si ho osvojuje je mnohem hlubší. Vždy chápeme něco vnějšího, co je potřeba do sebe nakrmit a tím se vylepšit.
Odhlížíme od zapojenosti subjektu, který vnímá a prožívá učební situaci, nehledě na to, že bychom se odvážili zajít tak daleko, že bychom učební látku považovali za subjekt samotný - tedy zkušenost, kterou procházíme a která je neoddělitelná od nás samotných. Potom se od ní nemůžeme tak lehce oddělit a nazývat ji něčím vnějším, co si buď osvojíme, nebo to zapomeneme. Zkušenost je zpracovávána - dochází k procesu sebepoznání a to pak můžeme teprve nazvat teprve pravým učením. Jinak jsme jako papoušci, kteří sice opakují slova, ale nerozumí jejich obsahu. Naučí se mluvit - ale nenaučí se rozumět.
Pokud tedy bereme učení jako porozumění zkušenosti, kterou procházíme, jedná se o zcela jiné pojetí. V takovém případě se učení stává sebepoznáním, protože integrací zkušenosti a porozuměním jejímu významu se stáváme moudřejšími.
Několik z těch, které vnímám jako ty zásadní, a které nás brzdí v osobním růstu jsme si již pojmenovali a zkusil jsem zároveň navrhnout čím je možné je nahradit. Důležité ale je, aby se každý z nás zkusil zamyslet, jakou má svoji osobní definici učení.
Abychom zkusili upřímně zapátrat ve svém archivu, jaký že vlastně je náš osobní vztah k učení. Zda učení považujeme za "mučení", "nudu", "trápení", nebo za něco, co se dělá v dětství a dospělý už to dělat nemusí - navíc mu přeci stejně "měkne mozek", takže to asi ani neumí. Zkusme si zavzpomínat na svoji učební historii, zda máme učení spojené s tím, že nesmíme udělat chybu a mít "samé". Nebo naopak ať se budeme snažit jak chceme, bude to vždy nedostatečné. A tak dále.
Jedna věc v nové definici, kterou zde chci předložit je ale zásadní. V řadě současných teorií a v každodením přístupu je učení zásadně rozděleno na subjekt a objekt - tedy na předmět učení a žáka.
Ve škole to tak i nazýváme - školní předmět - Matematika, Fyzika, Dějepis...
Ale rozštěpení na předmět učení a žáka, který si ho osvojuje je mnohem hlubší. Vždy chápeme něco vnějšího, co je potřeba do sebe nakrmit a tím se vylepšit.
Odhlížíme od zapojenosti subjektu, který vnímá a prožívá učební situaci, nehledě na to, že bychom se odvážili zajít tak daleko, že bychom učební látku považovali za subjekt samotný - tedy zkušenost, kterou procházíme a která je neoddělitelná od nás samotných. Potom se od ní nemůžeme tak lehce oddělit a nazývat ji něčím vnějším, co si buď osvojíme, nebo to zapomeneme. Zkušenost je zpracovávána - dochází k procesu sebepoznání a to pak můžeme teprve nazvat teprve pravým učením. Jinak jsme jako papoušci, kteří sice opakují slova, ale nerozumí jejich obsahu. Naučí se mluvit - ale nenaučí se rozumět.
Pokud tedy bereme učení jako porozumění zkušenosti, kterou procházíme, jedná se o zcela jiné pojetí. V takovém případě se učení stává sebepoznáním, protože integrací zkušenosti a porozuměním jejímu významu se stáváme moudřejšími.
pátek 22. února 2008
Předefinice učení
Abychom mohli začít budovat nový přístup k učení, měli bychom nejprve "provětrat staré definice".
Definice, které nás brzdí se učit, které v nás vyvolávají onen odpor k učení, o kterém jsem mluvil ve svém prvním svém příspěvku. Nefungující systémy přesvědčení.
Když generaci 50-90 řeknete slovo učení, většinou si to asociují s Leninem a rčením "učit se, učit se, učit se". Řeknou to a pak se zasmějí. Je to jejich způsob, jak se vyrovnat s propagandou, která se zde odehrávala. Ale asi je to k učení moc nemotivuje. Co si pod touto definicí asi tak představíme?
Zkusme se podívat na některé definice učení, které určitě existují a navrhnout místo nich nový postulát.
1) Učení je proces, který je vázaný na formální situaci - učebnu, dílnu, laboratoř,... Biflování se z knih.
kontra: Celý svět je učebnou (to říkal již J.A. Komenský - Via lucis), každá situace nám přináší poznání a možnost se učit.
2) Učení je předání minulé zkušenosti.
kontra: Učení je objevováním přítomnosti. Využití minulých zkušeností v kontextu současné situace.
3) Učení je jednostranný proces, kde učitel předává žákovi vědomosti.
kontra: Učení je všestranný proces, kde žák se učí z učitelových zkušeností a ze zkušeností ostatních žáků (a nikoli pouze vyčtených znalostí). Tento proces rozvíjí obě strany - žáka i učitele a přináší další vývoj zainteresovaných.
4) Existuje "objektivní" poznání, které je potřeba předat.
kontra: Každý člověk tvoří svoji cestu a pravdu. Každá pravda je subjektivní a funguje vždy v kontextu. Nejde objevit pravdu vysvětlující každou situaci a předat ji všem. Bez prověření realitou nelze poznání integrovat
5) Učení je nuda. Učení je utrpení. Nebo dokonce jak děti rádi říkají: Učení je mučení.
kontra: Učení je objevování, zábava, odehrává se tam kde nás něco fascinuje, zajímá. Vyžaduje koncentrovanou pozornost, ale ta je utrpením pouze tehdy, když ji zaměřujeme tam, kde nevidíme žádný význam smysl.
6) Nejprve se naučíme techniku a potom teprve obsah.
kontra: Pokud nevíme, proč se něco učit, nebaví nás to. Pokud netušíme, že daná věc nám pomůže v našem vývoji, nechceme ji přijmout. Naopak pokud chceme něco vyjádřit, hledáme techniku, která nám v tom pomůže a učíme se rychle.
Např. Pokud jsme dítě a učíme cizí jazyk s lektorem, který není cizinec a umíme se s ním domluvit, pokud jsme v dané zemi nikdy nebyli a nemáme zkušenost, že se s lidmi dorozumíme, moc nás to nemotivuje. Do toho nás začnou učit složitou gramatiku, atd. a je to prostě nuda. Naopak lidé, kteří mají partnera ze zahraničí se učí nejrychleji. Protože se s ním prostě chtějí domluvit a jsou tedy hodně motivováni.
Další předefinice příště.
Definice, které nás brzdí se učit, které v nás vyvolávají onen odpor k učení, o kterém jsem mluvil ve svém prvním svém příspěvku. Nefungující systémy přesvědčení.
Když generaci 50-90 řeknete slovo učení, většinou si to asociují s Leninem a rčením "učit se, učit se, učit se". Řeknou to a pak se zasmějí. Je to jejich způsob, jak se vyrovnat s propagandou, která se zde odehrávala. Ale asi je to k učení moc nemotivuje. Co si pod touto definicí asi tak představíme?
Zkusme se podívat na některé definice učení, které určitě existují a navrhnout místo nich nový postulát.
1) Učení je proces, který je vázaný na formální situaci - učebnu, dílnu, laboratoř,... Biflování se z knih.
kontra: Celý svět je učebnou (to říkal již J.A. Komenský - Via lucis), každá situace nám přináší poznání a možnost se učit.
2) Učení je předání minulé zkušenosti.
kontra: Učení je objevováním přítomnosti. Využití minulých zkušeností v kontextu současné situace.
3) Učení je jednostranný proces, kde učitel předává žákovi vědomosti.
kontra: Učení je všestranný proces, kde žák se učí z učitelových zkušeností a ze zkušeností ostatních žáků (a nikoli pouze vyčtených znalostí). Tento proces rozvíjí obě strany - žáka i učitele a přináší další vývoj zainteresovaných.
4) Existuje "objektivní" poznání, které je potřeba předat.
kontra: Každý člověk tvoří svoji cestu a pravdu. Každá pravda je subjektivní a funguje vždy v kontextu. Nejde objevit pravdu vysvětlující každou situaci a předat ji všem. Bez prověření realitou nelze poznání integrovat
5) Učení je nuda. Učení je utrpení. Nebo dokonce jak děti rádi říkají: Učení je mučení.
kontra: Učení je objevování, zábava, odehrává se tam kde nás něco fascinuje, zajímá. Vyžaduje koncentrovanou pozornost, ale ta je utrpením pouze tehdy, když ji zaměřujeme tam, kde nevidíme žádný význam smysl.
6) Nejprve se naučíme techniku a potom teprve obsah.
kontra: Pokud nevíme, proč se něco učit, nebaví nás to. Pokud netušíme, že daná věc nám pomůže v našem vývoji, nechceme ji přijmout. Naopak pokud chceme něco vyjádřit, hledáme techniku, která nám v tom pomůže a učíme se rychle.
Např. Pokud jsme dítě a učíme cizí jazyk s lektorem, který není cizinec a umíme se s ním domluvit, pokud jsme v dané zemi nikdy nebyli a nemáme zkušenost, že se s lidmi dorozumíme, moc nás to nemotivuje. Do toho nás začnou učit složitou gramatiku, atd. a je to prostě nuda. Naopak lidé, kteří mají partnera ze zahraničí se učí nejrychleji. Protože se s ním prostě chtějí domluvit a jsou tedy hodně motivováni.
Další předefinice příště.
Co je učení
Dočetl jsem se v jedné studii KPMG, že pouze každý 14. absolvent vysoké školy
uvedl, že je ochotný nabídnout zaměstnavateli, že se bude dále učit.
To poukazuje na fatální selhání našeho školského systému. Pravděpodobně to znamená,
že studenti považují učení za utrpení, kterého je potřeba se v životě zbavit. Také ho asi považují
za něco, co znamená sedět ve třídě a poslouchat, nebo se biflovat z knihy.
Myšlenka, že s čímkoli se setkáme je učební situací, že se učíme z přítomnosti a praxe,
že teoretické školské znalosti nevedou k úspěchu jim pravděpodobně není úplně blízká.
Nemluvě o tom, že učení může být i zábavou a zájmem?
Naskýtá se potom otázka k čemu to asi tak vede v dalším vývoji těchto lidí.
Někteří se pokusí své teoretické znalosti uplatnit tak, že rozbourají to, co bylo tam kam
přijdou vybudováno a udělají to lépe. Malému počtu se to povede, u ostatních to může vést
k nedotaženým zkrachovalým projektům. Tedy střetu teorie s realitou, kde teorie prohraje.
Ti pružnější se učit začnou, ti rezistentnější rezignují a nebudou asi moc úspěšní.
U některých to skončí mudrlantským konstatováním po pár letech: "Chlapče, taky jsem v tvym věku měl ideály dělat věci jinak, ale život mě naučil, však taky uvidíš. Přizpůsob se tomu co je a drž hubu a krok, vo tom to je."
Proto zde navrhuji novou definici učení. Nový přístup k učení. Učení se životu, učení se životem, učení se tomu, kde je energie.
uvedl, že je ochotný nabídnout zaměstnavateli, že se bude dále učit.
To poukazuje na fatální selhání našeho školského systému. Pravděpodobně to znamená,
že studenti považují učení za utrpení, kterého je potřeba se v životě zbavit. Také ho asi považují
za něco, co znamená sedět ve třídě a poslouchat, nebo se biflovat z knihy.
Myšlenka, že s čímkoli se setkáme je učební situací, že se učíme z přítomnosti a praxe,
že teoretické školské znalosti nevedou k úspěchu jim pravděpodobně není úplně blízká.
Nemluvě o tom, že učení může být i zábavou a zájmem?
Naskýtá se potom otázka k čemu to asi tak vede v dalším vývoji těchto lidí.
Někteří se pokusí své teoretické znalosti uplatnit tak, že rozbourají to, co bylo tam kam
přijdou vybudováno a udělají to lépe. Malému počtu se to povede, u ostatních to může vést
k nedotaženým zkrachovalým projektům. Tedy střetu teorie s realitou, kde teorie prohraje.
Ti pružnější se učit začnou, ti rezistentnější rezignují a nebudou asi moc úspěšní.
U některých to skončí mudrlantským konstatováním po pár letech: "Chlapče, taky jsem v tvym věku měl ideály dělat věci jinak, ale život mě naučil, však taky uvidíš. Přizpůsob se tomu co je a drž hubu a krok, vo tom to je."
Proto zde navrhuji novou definici učení. Nový přístup k učení. Učení se životu, učení se životem, učení se tomu, kde je energie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)