Učení je často pojímáno jako učení se minulosti. Člověk, který má znalosti - v lepším případě i zkušenosti (ale stále existuje část pedagogů, kteří např. strávili většinu života pouze v akademickém světě teorií a ve škole s převládající situací učitelé - žáci - a z jiného prostředí mnoho zkušenosti nemají, ani mít nechtějí) předává svoje poznání žákům. Vulgárněji řečeno poučuje.
Vědci, lidstvo nabylo určitých zkušeností, které předává nastávající generaci. Jinými slovy říkáme: Toto jsme ověřili, fungovalo to a bude to fungovat i vám.
Takové učení je určitě důležité a mělo by tvořit velkou část z výuky, ale často ovládne učební pole stoprocentně a vyřadí ze hry další důležitou část. Učení přece není pro minulost, ale pro budoucnost. A jediné jak můžeme uchopit budoucnost je skrze přítomnost.
Učení stoprocentně spoléhající na minulé zkušenosti vychází z určité premisy, že svět se nemění, subjekty také ne a víceméně, že poznatky, které platí pro jednoho platí i pro druhého.
Tento přístup je pochopitelný a je na něm řada dobrého. V kolektivní výuce navíce šetří čas, peníze a umožňuje učit snáze například 30 lidí najednou. V takovém případě totiž pro individuální přístup a zkušenost již není mnoho prostoru.
I v tomto počtu by ale bylo záhodno se zaměřit, aby předávanou zkušenost žáci ověřovali v praxi a získanou zkušenost pomocí přítomné zkušenosti integrovali se svojí vlastní individuální cestou.
Ta hraje v učení zásadní roli. Číst bychom se měli naučit všichni, ale každý potom čtení uplatňuje na kolektivní rovině, ale i na individuální rovině. Jeden rozměr je stejný - každý potřebuje číst popisy v tramvajích, formuláře, emaily. Psát základní věci. Ale ne každý chce číst filosofické spisy nebo se živit psaním knih nebo článků. Tento druhý člověk potřebuje hlubší průpravu a potřebuje si uvědomit, že chce dosáhnout on sám pro svoji potřebu vyšší úroveň v této dovednosti. Takový příklad je jasný a asi přirozeně se takto vyvíjí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat