Překonání strachu

Naším vnitřním nepřítelem, který nás brzdí v naší cestě je náš strach. Nebo spíše jeho deformace. Je proto důležité objevit klíčový strach, tkerý nám brání v našem vývoji. Spousta lidí o svém strachu z růstu nebo učení neví, nebo ho popírá. Když se ponoříme trochu hlouběji a přiznáme si, že i my samotní nějaké strachy, které nás blokují máme, tak se začneme seznamovat s tím jaký je náš strach. Můžeme objevovat, že máme strach z neúspěchu, selhání, odmítnutí, ze změny a tak dále. To jsou strachy, které se nám zdají logické a jsou poměrně časté.

Často se naše strachy manifestují takto, ale jindy, nebo i současně jsou zamotány ještě mnohem rafinovanějším způsobem. Když zkoumáme více do hloubky, můžeme objevit zásadní strach, který se nám zdá na první pohled nelogický. Například – mám strach dělat to, co mě baví a fascinuje. Zdánlivě nelogické. Když se ponoříme ještě hlouběji, objevujeme v čem to spočívá. Když jsem byl malý a dělal jsem to, co mě baví a fascinuje, rodiče na mě zakřičeli - „To nedělej, spadneš.“ Vy jste se lekli a spadli – tím se začal vytvářet blok. Nespadli jste sice z důvodu toho, že jste dělali to co vás bavilo, ale souvislost v podvědomí je již vytvořena. Při pocitu fascinace a zábavy se pak objeví v hlavě ono varování a to vás zablokuje. Pak nemůžete pokračovat. Jinak „to skončí brekem“.

Jednou jsem byl na chození po žhavém uhlí a jeden z mých přátel řekl při nácvikové chůzi (přes červenou látku) své manželce - „Hlavně si dej pozor, až půjdeš támhle přes to místo, mohla bys zakopnout.“ Když jsme potom chodili přes skutečné žhavé uhlíky a já pozvedl zrak směrem na plameny, uviděl jsem jak zrovna přechází manželka dotyčného. Vše probíhalo hladce, ale když došla k onomu místu, jakoby se vesmír zvláštně propojil – jedna žena ji necitlivě vyfotila s bleskem, ona se lekla, zaváhala, škobrtla, lehce se popálila. Přesně v místě, před kterým ji manžel varoval. Náhoda? Nebo byla příčinou zdánlivě dobře myšlená instrukce, která se v mysli uhnízdila jako program? Přesně na tom místě se pak program varování a strachu aktivoval a způsobil vyrušení z koncentrace. Jako náhodou se tam ještě objevil blesk, který to dotvořil. Nikomu jinému se to nestalo. Absolutní načasování.

Jiný strach může způsobovat pocit hanby. Zkoumali jste fascinovaně své tělo, když vám vaše babička řekla: „Tam už si nikdy nesahej. To je nechutné. Toto slušný chlapeček nedělá.“ případně dodala něco o pekle, zatracení, nebo tak něco. A opět spojení s pocitem fascinace. A když se dostaví, máte pocit, že budete zatraceni.

Strach sám o sobě není špatný. Vyzývá ke koncentraci a dává nám najevo, že se jedná o něco důležitého, kde je potřeba zůstat bdělý. Tak se manifestuje třeba i tréma – strach z vystoupení před lidmi. Nepraktické začne být, když tento náš vnitřní alarm nefunguje dobře a místo upozornění ke bdělosti se stane paralyzujícím strachem, který působí přesně opačně a otočí se proti nám.

Někteří lidé mají strach z konkrétnosti. Když si vyberou, ztrácí ostatní možnosti. Zůstávají na úrovni fantasie, protože tam je spousta možností. A mají strach o ně přijít. Vybrat si jednu práci, jednu ženu, atd. Jenže v každé přítomné chvíli můžeme být jen na jednom místě. Jinak jsme pouze ve fantazii a tím nám chybí realizace. Prožitek. Zkušenost.

Někdo má strach z toho mít peníze. Protože jeho dědeček měl peníze a vše mu sebrali komunisti. A celá rodina o tom mluvila. Je lepší nic nemít, než trpět. A všichni bohatí jsou zloději. A já nechci trpět a nechci být zloděj. A mám strach, že když budu mít peníze, toto se ze mě stane. Takže opět raději nic neudělám.

Vše to souvisí se strachem a předsudky. Je potřeba se podívat za roh. Překročit svoje primitivní omezení.

Přerušení procesu učení

Každé učení probíhá jako proces. Můžeme si to znázornit na přirovnání, kde bude učení vyjádřeno jako cesta, po které se chystáme vyrazit. Cesta začíná v místě, kde jsme nyní a vede nás k jinému místu, k novému cíli. Zpočátku se může zdát cesta jasná a zřetelná a z mapy známe i směr, kterým vede. Často se nám ale stane, že vyrazíme jednoho dne odpoledne, ujdeme pár kroků a poté, co uvidíme, že cesta se noří do lesa, nebo se mění z asfaltového povrchu na prašnou cestu nebo pěšinu, tak se otočíme a pelášíme zpátky do bezpečí našeho předchozího stanoviště, které již známe. Může nás odradit třeba zamračená obloha od toho, abychom vůbec vyrazili. Nebo urazíme notný kus a poté najednou ztratíme směr, nelíbí se nám úsek, kterým kráčíme, zapomeneme na svůj cíl a necháme se zmást křižovatkou. A tam již někdy není možná ani cesta zpět. Tato naše metafora by se mohla větvit dále a dále.

Přerušení sebe sama
Důležité ale je, že pokud se jednou vydáme na cestu, měli bychom vědět o riziku přerušení, touze po návratu. Jedná se především o tendenci k přerušování sebe sama. Jakmile začneme dělat činnost, která nás povede k růstu, změně životního stylu atd. je touha po návratu, přerušení takřka jistá. I když nám situace nevyhovuje, toužíme po změně a často nás to vede i ke nezbytnosti zřeknutí se věcí, které nám dávají jistotu a jsou nám příjemné. A to může způsobovat tendenci k zastavení a přerušení procesu. Náš přirozený vnitřní navigátor ví co máme dělat, ale my ho přerušujeme!
Každý se přerušujeme v jiné fázi. Některým se při prvním náznaku, že to "funguje", že se opravdu něco stane, zatočí hlava a okamžitě se na danou činnost mají tendenci "vykašlat". Jiní kráčí pravidelnými každodenními kroky a mají pocit, že vše je stejné, že cesta nikam do nových krajin nevede a vzdají to těsně před tím, než překročí hranici nové země, kde se krajina radikálně změní. Jiní chtějí cestovat ve skupince, která ale po chvíli míří na prvním rozcestí na druhou stranu.
Celkově je tedy důležité se podívat na to, kde se máme tendenci přerušit. Někdo zjistí, že potřebuje nástroje, učebnice, vybavení, nebo si zaplatit kurz, a řekne si, že je to moc drahé a nemá to cenu, že se to stejně nikdy nenaučí, nebo že mu to bude k ničemu. Jiný si nakoupí vybavení a vyrazí na několikahodinový trénink, ale podruhé již nikdy nejde. Někdo se přihlásí do kurzu, přijde dvakrát a potom najednou ze záhadných důvodů nikdy nemá čas. Někomu se po čase přestane líbit lektor, tak řekne, že v Čechách není nikdo, kdo by ho to naučil. Najděte si to svoje. Podívejte se na činnosti, se kterými jste začali nebo chtěli začít a věděli jste, že vás povedou dobrým směrem (ať už to byl sport, umění, jazyky). Podívejte se jak daleko jste došli a co vás zastavilo - nebo spíše, co si myslíte a je vaše verze proč to nevyšlo. Někdo je schopný založit kapelu, nazkoušet repertoár, nahrát nahrávku, udělat koncert, který je úspěšný a potom se kapela najednou neshodne a rozpadne se. To je přerušení na úrovni sklizně výsledků.
Pokud s něčím začínáte - chcete začít - děláte to - pozorujte pečlivě své tendence k přerušení. Skepsi, negativitu, nemohoucnost, nedostatek času, nedostatek peněz. To vše mohou být výmluvy. Musíte se naučit odlišit pravé důvody od výmluv a hlasu vašeho "přerušovače".

Vnější okolnosti a lidé okolo nás
Ještě rafinovanější a nenápadnější důvod k přerušení bývá naše vnější okolí. Většinou si připadáme jako oběti. Nemohu psát, protože na to nemám čas - musím pracovat, učit se, starat se o rodinu,... Mým rodičům se to nelíbilo, ohrozilo by to vztah s mým partnerem. A spousta dalších důvodů. Zdá se nám, že jsme obětí vnějších okolností. "My jsme to chtěli, ale nešlo to" říkáme s oblibou. Je to pak ještě lehčí výmluva, proč něco nedělat. Neudělali jsme to my, ale něco vnějšího, někdo jiný. Na určité úrovni jsou ale i vnější okolnosti naší tvorbou. My jsme si je uzpůsobili svým jednáním takové jaké jsou. Jsou výsledkem našich činů - těch co si pamatujeme, i těch, na které jsme již (raději) zapoměli. My sami můžeme svým jednáním změnit svoji situaci. Někdy je to hodně těžké, ale v řadě případů máme volbu a vždy existuje cesta ven z pasti, do které jsme se sami zavřeli.
Často se ale musíme zříct některých vztahů, nebo činností. Pokud sedáme každý den v hospodě a budeme chtít přestat pít a začít běhat, nemůžeme čekat podporu "kamarádů", kteří tam sedí s námi. Budou říkat, že jste se zbláznili. Budou vás strašit, vydírat. Hospodský, který z toho má příjmy vám také neřekne, ať přestanete. Váš šéf vám většinou neřekne - uvědomuju si, že tě málo platím a že máš mnohem navíc, jdi pracovat ke konkurenci, nebo do jiného oboru, nebo mě vyměň na mém místě. Manžel/ka vám neřekne, přestaň trávit čas se mnou a věnuj se raději svým koníčkům. Naopak, když jste neřešili dlouho sebe a věnovali svůj čas, energii, nebo peníze jiným a teď to chcete změnit, začnou se oni cítit okradeni. Něco co jste jim dávali a nevadilo vám to si najednou začnete nechávat pro sebe, nebo pro něco jiného. Začnou říkat, že jste sobec, že jste se nějak změnil. A to je dobrá zpráva, že změna funguje.
Vztahy, které vás pouze vysávají zmizí. Ale nebude vám to vadit. Protože již ve chvíli kdy se rozhodnete, se namísto partičky, která nadává v hospodě, již formuje někde jiná partička umělců, kteří jsou na vás naladěni a těší se na váš přínos. A pokud nepřijdete, budete jim chybět.

Každodenní upíři
Žijeme v upírských a závislých vztazích. A s tím je třeba skoncovat. Přestaňte vysávat a přestaňte se nechat vysávat. Poznejte svoje upíry, kteří vám žerou čas na vaši tvorbu. Kamarády, kteří pořád chtějí ať přijdete do hospody, ať jedete na víkendovou kalbičku a pokud jeden týden odmítáte, říkají, že jste se usadil a že už s váma není sranda. Lidi, kteří když vytáhnete barvy a budete chtít malovat, začnou volat, že potřebují nutně pomoci, protože mají ohromný průšvih, za který fakt nemůžou.
Přestaňte vysávat ostatní. Přestaňte si myslet, že bez spolupráce s tímto konkrétním člověkem se nikam nedostanete. Že pokud vám žena nebude prát prádlo, nemáte šanci dělat co vás baví. Přestaňte přesvědčovat ty, které to nezajímá, že musí dělat to samé co vy.

Posloucháte svůj vnitřní hlas?

Jak to pojmenovat. Je to něco, co nám nabízí správné řešení. Ví, co v daných chvílích udělat, aby to pro nás bylo dobré. Mluví k nám tichým hlasem, často také prostřednictvím zájmu o něco. Bohužel ho často nevnímáme. Necháme ho přehlušit hlasitějšími hlasy cenzor (šikanátora), nebo vnitřního skeptika, nebo vymlouvače, zpochybňovače. To jsou hlasy, které ve své mysli známe. Ale ten subtilní moudrý hlas – našeho vnitřního průvodce nevnímáme.

Je důležité ho poznat. Je důležité mu věřit. Potom náš život získá energii a dynamiku. A bude nás bavit. Někdo tento hlas zná a slyší, ale nevěří mu. Nebo mu i věříme, ale neděláme to, co nám doporučuje. Z vláštního důvodu k tomu máme blok, i když víme, že navrhované řešení vždy jakoby „zázračně“ fungují. Ale to považujeme pouze za shodu okolností.

Začněte svůj hlas vnímat. Požádejte ho o pomoc se svými vnitřními problémy.

Důvěřujte sobě a svému průvodci. Nikdo (nebo málokdo) neví lépe, co je pro vás nejlepší, než vy sami. Ale vždy vám rád někdo potvrdí vaše pochybnosti, nebo řekne co máte dělat, když budete řešení hledat zvenku dovnitř a ne zevnitř ven.

Kde přerušujeme tvorbu?

Časté také je, že i když hlas uslyšíme, začneme tvořit, ale přerušíme se v některé fázi cesty od vnitřního světa k vnějšímu. Každá tvorba má fáze odehrávající se ve světě idejí – našem vnitřním světě a potom se projeví ve světě materiálním – vnějším. Do světa idejí patří – uvědomění (nápad), plánování (snění), rozhodnutí a potom přechází tvorba ven prostřednictvím akce, koncentrace/vytrvalosti, plodu (výsledků) a radosti z nich – ocenění sebe same. Tyto fáze jsou v ideálním případě přítomny všechny a potom se na základě výsledku opět přejde k uvědomění a plánování, co dělat dále. Pokud je ovšem na některé úrovni nepřerušíme.

Někteří lidé mají problém spíše se světem vnitřním – neplánují, nemají uvědomění své situace a hned se snaží jednat. Zkouší pak všechno možné, ale nikdy to není ono. Jiní lidé zase hloubají, přemýšlí, počítají horoskopy, věští, dělají logické tabulky, nebo jinak, ale nikdy nepřejdou k akci.

Důležité je ale oboje. Je dobré se pozorovat a zjistit, ve které fázi se máme tendenci přerušit. Jestli při rozhodování, nebo nemáme nikdy radost z výsledků – prostě si úspěchu nevšímáme. Nebo si neuvědomujeme, co říká náš vnitřní hlas a děláme zdánlivě smysluplné věci, které ale nám samotným nedávají žádný vnitřní smysl a tak nás nebaví?

Jsi na to ještě moc mladý, jsi na to již moc starý

To bývají dvě časté výmluvy, které nás odvedou od přítomného zájmu o nějaké téma a od učení, ve chvíli, kdy by nás bavilo. Často jsme chtěli něco dělat, když jsme byli malí. Něco, co nás přitahovalo a bavilo. Svěřili jsme se s rodičům nebo jiným dospělým a uslyšeli jsme od nich větu. Na to jsi ještě moc malý. V lepším případě jsme se pak k tomu vrátili později, ale někdy jsme zapoměli na onu přitažlivou sílu a energii a s danou činností jsme nikdy nezačali. A hledali jsme si k ní pracně cestu celý doposavadní život, nebo si na ní vzpomeneme až nyní. To už nás ale třeba napadne. Pak si naopak řekneme: „Jo, to už je pozdě. Na klavír začínají lidi už ve 3 letech. To už se nenaučíš.“

Naše společnost nebere děti příliš vážně. Zdá se, že okolo 10, 11 let věku mají již děti schopnost začínat chápat souvislosti toho, co uviděli u svých rodičů, co si vyzkoušeli během dětských her a mají potenciál porozumět příčině a následku svých činů. Často se u nich v tu dobu začne projevovat zájem o činnosti, které by v budoucnu mohly být jejich profesí. Problém je v tom, že dospělí je neberou příliš vážně, nesledují to tímto zrakem a říkají jim – na to jsi ještě malý. Nebo – je to hezká zábava, ale jdi se učit, to budeš potřebovat pro život. Vzpomeňte si, co jste dělali.

Můj bratr chtěl naléhavě počítač a taky kreslil komixy. Tehdy to ještě nebylo tak časté, mít počítač. Tak si ho vydobyl a potom na něm pořád hrál hry. Ještě předtím kreslil komixy. Rodiče mi později řekli, že už měli strach, že z něho nic nebude, že si pořád jen hraje ty hry na počítači a nezajímá ho nic praktického. Teď je z něho jeden ze světově úspěšných tvůrců počítačových her a jejich scénárista. Vydělává nejvíc peněz z naší rodiny.

Vzpomeňte si, co vás fascinovalo okolo 10 let věku. Zavřete oči. A čekejte tak dlouho, dokud neuvidíte sami sebe, jak děláte nějakou činnost, nebo chcete ji dělat.

Jiní lidé nejsou tak tvrdohlaví jako bratr. Nechají se odvést. Raději se učí do školy. Chemii, občanskou nauku, matiku, češtinu... A potom z nich jsou zoufalci, kteří ještě ve třiceti říkají. Nevím, jestli jsem vystudoval to, co mě baví. Měl bych jít na nějakou školu. Nebo si najít nějakou jinou práci. Většinou, ale nevědí, co by to přesně mělo být, aby byli spokojenější.

Ta druhá výmluva je ještě hloupější. Něco nás přitahuje a my si říkáme. Vždyť na to už jsem moc starý. Nikdy není pozdě. Pokud vás něco zajímá, vždycky s tím můžete začít. A pokud v tom bude dostatek energie, tak to půjde.

Jak poznat svůj talent?

Pomůcky pro poznání svých talentů

První nápovědou a klíčem můžou být naši rodiče a předci. Předchozí generace. V našem genetickém kódu, nebo rodinné karmě, informací z kroniky, poznání duše (opět si vyberte co se vám líbí nejvíc), máme obsaženu informaci o zkušenosti našich rodičů. Navíc jsme pozorovali od dětství jejich život. A narodili jsme se proto, abychom rodovou zkušenost posunuli opět o kousek dál, dokázali sjednotit jejich vlastnosti, které měl každý z nich a které se měly
doplnit na úrovni spolupráce rodičů jako páru. A jejich úkol byl ukázat nám, co umí a co je baví a jak se to na zemi dělá a jak se ženská a mužská část mohou v nás podporovat.

Asi nemnoho z nás má rodiče, kteří to dokázali uskutečnit. Kteří spolu dokázali spolupracovat a podpořit se v rozvoji svých talentů.

My jsme pak navíc často jednoho z nich upřednostnili. Většina z nás si vybrala, že tatínek je lepší, protože sportuje, zatímco maminka čte knížky a to je horší. Nebo naopak. Maminka je lékařka a pomáhá lidem, což je dobré a tatínek je zámečník a to je práce k ničemu. A když se pak ještě přidá rozměr, že tatínek měl vlastně sen být námořník, ale je zámečník a maminka chtěla být baletka, ale je lékařka, je v tom už úplný zmatek.

Uvědomte si, co umí vaši rodiče. K čemu mají talent. Co nedělají, ale uviděli jste náznak, že je to baví. Nemůže být nic moc víc demoralizujícího pro děti, než rodiče, kteří jsou zlomení a ukazují jim pouze utrpení a odpor ke svojí práci a životu. A neukazují jim to, u čeho jsou šťastní, co je baví a v čem vidí smysl.

Umí vaše maminka zpívat, ale nikdy to nedělá? Pravděpodobně to bude i vaše téma.

Zkuste se nad tím poctivě zamyslet.

A ještě je tu další past. Často se nám nelíbí to, co rodiče žili a chceme být úplně jiní. Tím odmítáme i jejich talenty. Možná si říkáte: „Protože byla doktorkou, ale chtěla být tanečnicí, mám odpor i k tanci. Nechci dělat nic, co se líbí mojí matce.“ Přestaňte trucovat. Rodiče to udělali tak jak uměli a pokud budete popírat jejich dobré stránky, ochudíte pouze svůj vlastní život a nic tím nedokážete.

Takže – maminka umí komunikovat a tatínek kreslit. Co tedy třeba komunikovat skrze symboly, obrazy? Můžete v tom být jako ryba ve vodě? Propojte to. Hledejte tu nejlepší cestu pro sebe.

Co je vaše umění?

Co je vaše umění?

Abychom se mohli začít skutečně učit skrze náš vlastní život, potřebujeme si na cestě učení uvědomit svoje skutečné dary.

Co jsou naše talenty, nadání - tedy dary, které jsou nástroji, které jsme obdrželi abychom je na životní cestě použili.

Není tak podstatné se zabývat, kdo nám ty dary dal, každý si to může zodpovědět dle svojí víry. Bůh, příroda, předci, genetika, vesmírná síla, karma... To vše může hrát roli.

Důležité ale je, že všichni máme talent stát se umělci našich životů a tvořit. Umíme dokázat leccos a na biologické úrovni jsme všichni podobné lidskými bytostmi. Všichni máme mozek, dvě ruce, nohy, oči, uši, pusu, nos atd. Každý z nás si však nese jednu, nebo několik schopností, které jsou vyspělejší než ty ostatní. Svůj jedinečný osud, dar, přínos – můžeme třeba všichni dělat zedníky, ale někdo v tom prostě bude lepší a bude potom stavět domy a bude to jeho posláním. Když to začnete dělat, bude to mít přesah. Budete jedineční, nezastupitelní.

Řada lidí si nese své dary v batohu, nebo je táhne za sebou ve vozíku a ani neví na co je použít. Nebo to i vědí, ale myslí si, že není vhodná příležitost. Nebo je i používají, ale prodávají své služby levně, nebo nesvobodně, nebo se za to dokonce stydí a dělají to jen tak napůl, aby je nikdo u toho moc neviděl. Mají třeba pocit, že společnost to nebere. A pak jsou umělci a tvůrci – ty své talenty rozpoznali, kultivovali, použili a sklízí za to plody.

Jak poznat své talenty? Ptáte se možná. Každý na vnitřní úrovni ví, o co jde. Co dostal. Při které činnosti zažil takový zvláštní pocit vzrušení, zábavy, potěšení. Stačí se pozorovat a brát se vážně. Nehledat tolik venku, ale vevnitř.

Učení se přítomností je učení se sebepoznávání

Učení je často pojímáno jako učení se minulosti. Člověk, který má znalosti - v lepším případě i zkušenosti (ale stále existuje část pedagogů, kteří např. strávili většinu života pouze v akademickém světě teorií a ve škole s převládající situací učitelé - žáci - a z jiného prostředí mnoho zkušenosti nemají, ani mít nechtějí) předává svoje poznání žákům. Vulgárněji řečeno poučuje.
Vědci, lidstvo nabylo určitých zkušeností, které předává nastávající generaci. Jinými slovy říkáme: Toto jsme ověřili, fungovalo to a bude to fungovat i vám.

Takové učení je určitě důležité a mělo by tvořit velkou část z výuky, ale často ovládne učební pole stoprocentně a vyřadí ze hry další důležitou část. Učení přece není pro minulost, ale pro budoucnost. A jediné jak můžeme uchopit budoucnost je skrze přítomnost.

Učení stoprocentně spoléhající na minulé zkušenosti vychází z určité premisy, že svět se nemění, subjekty také ne a víceméně, že poznatky, které platí pro jednoho platí i pro druhého.

Tento přístup je pochopitelný a je na něm řada dobrého. V kolektivní výuce navíce šetří čas, peníze a umožňuje učit snáze například 30 lidí najednou. V takovém případě totiž pro individuální přístup a zkušenost již není mnoho prostoru.

I v tomto počtu by ale bylo záhodno se zaměřit, aby předávanou zkušenost žáci ověřovali v praxi a získanou zkušenost pomocí přítomné zkušenosti integrovali se svojí vlastní individuální cestou.

Ta hraje v učení zásadní roli. Číst bychom se měli naučit všichni, ale každý potom čtení uplatňuje na kolektivní rovině, ale i na individuální rovině. Jeden rozměr je stejný - každý potřebuje číst popisy v tramvajích, formuláře, emaily. Psát základní věci. Ale ne každý chce číst filosofické spisy nebo se živit psaním knih nebo článků. Tento druhý člověk potřebuje hlubší průpravu a potřebuje si uvědomit, že chce dosáhnout on sám pro svoji potřebu vyšší úroveň v této dovednosti. Takový příklad je jasný a asi přirozeně se takto vyvíjí.

Podstata nové definice učení

S definicemi učení a jejich špatným chápáním by se dalo pokračovat ve výčtu dále a dále.
Několik z těch, které vnímám jako ty zásadní, a které nás brzdí v osobním růstu jsme si již pojmenovali a zkusil jsem zároveň navrhnout čím je možné je nahradit. Důležité ale je, aby se každý z nás zkusil zamyslet, jakou má svoji osobní definici učení.
Abychom zkusili upřímně zapátrat ve svém archivu, jaký že vlastně je náš osobní vztah k učení. Zda učení považujeme za "mučení", "nudu", "trápení", nebo za něco, co se dělá v dětství a dospělý už to dělat nemusí - navíc mu přeci stejně "měkne mozek", takže to asi ani neumí. Zkusme si zavzpomínat na svoji učební historii, zda máme učení spojené s tím, že nesmíme udělat chybu a mít "samé". Nebo naopak ať se budeme snažit jak chceme, bude to vždy nedostatečné. A tak dále.

Jedna věc v nové definici, kterou zde chci předložit je ale zásadní. V řadě současných teorií a v každodením přístupu je učení zásadně rozděleno na subjekt a objekt - tedy na předmět učení a žáka.
Ve škole to tak i nazýváme - školní předmět - Matematika, Fyzika, Dějepis...
Ale rozštěpení na předmět učení a žáka, který si ho osvojuje je mnohem hlubší. Vždy chápeme něco vnějšího, co je potřeba do sebe nakrmit a tím se vylepšit.
Odhlížíme od zapojenosti subjektu, který vnímá a prožívá učební situaci, nehledě na to, že bychom se odvážili zajít tak daleko, že bychom učební látku považovali za subjekt samotný - tedy zkušenost, kterou procházíme a která je neoddělitelná od nás samotných. Potom se od ní nemůžeme tak lehce oddělit a nazývat ji něčím vnějším, co si buď osvojíme, nebo to zapomeneme. Zkušenost je zpracovávána - dochází k procesu sebepoznání a to pak můžeme teprve nazvat teprve pravým učením. Jinak jsme jako papoušci, kteří sice opakují slova, ale nerozumí jejich obsahu. Naučí se mluvit - ale nenaučí se rozumět.
Pokud tedy bereme učení jako porozumění zkušenosti, kterou procházíme, jedná se o zcela jiné pojetí. V takovém případě se učení stává sebepoznáním, protože integrací zkušenosti a porozuměním jejímu významu se stáváme moudřejšími.

Předefinice učení

Abychom mohli začít budovat nový přístup k učení, měli bychom nejprve "provětrat staré definice".
Definice, které nás brzdí se učit, které v nás vyvolávají onen odpor k učení, o kterém jsem mluvil ve svém prvním svém příspěvku. Nefungující systémy přesvědčení.
Když generaci 50-90 řeknete slovo učení, většinou si to asociují s Leninem a rčením "učit se, učit se, učit se". Řeknou to a pak se zasmějí. Je to jejich způsob, jak se vyrovnat s propagandou, která se zde odehrávala. Ale asi je to k učení moc nemotivuje. Co si pod touto definicí asi tak představíme?
Zkusme se podívat na některé definice učení, které určitě existují a navrhnout místo nich nový postulát.

1) Učení je proces, který je vázaný na formální situaci - učebnu, dílnu, laboratoř,... Biflování se z knih.
kontra: Celý svět je učebnou (to říkal již J.A. Komenský - Via lucis), každá situace nám přináší poznání a možnost se učit.

2) Učení je předání minulé zkušenosti.
kontra: Učení je objevováním přítomnosti. Využití minulých zkušeností v kontextu současné situace.

3) Učení je jednostranný proces, kde učitel předává žákovi vědomosti.
kontra: Učení je všestranný proces, kde žák se učí z učitelových zkušeností a ze zkušeností ostatních žáků (a nikoli pouze vyčtených znalostí). Tento proces rozvíjí obě strany - žáka i učitele a přináší další vývoj zainteresovaných.

4) Existuje "objektivní" poznání, které je potřeba předat.
kontra: Každý člověk tvoří svoji cestu a pravdu. Každá pravda je subjektivní a funguje vždy v kontextu. Nejde objevit pravdu vysvětlující každou situaci a předat ji všem. Bez prověření realitou nelze poznání integrovat


5) Učení je nuda. Učení je utrpení. Nebo dokonce jak děti rádi říkají: Učení je mučení.
kontra: Učení je objevování, zábava, odehrává se tam kde nás něco fascinuje, zajímá. Vyžaduje koncentrovanou pozornost, ale ta je utrpením pouze tehdy, když ji zaměřujeme tam, kde nevidíme žádný význam smysl.

6) Nejprve se naučíme techniku a potom teprve obsah.
kontra: Pokud nevíme, proč se něco učit, nebaví nás to. Pokud netušíme, že daná věc nám pomůže v našem vývoji, nechceme ji přijmout. Naopak pokud chceme něco vyjádřit, hledáme techniku, která nám v tom pomůže a učíme se rychle.

Např. Pokud jsme dítě a učíme cizí jazyk s lektorem, který není cizinec a umíme se s ním domluvit, pokud jsme v dané zemi nikdy nebyli a nemáme zkušenost, že se s lidmi dorozumíme, moc nás to nemotivuje. Do toho nás začnou učit složitou gramatiku, atd. a je to prostě nuda. Naopak lidé, kteří mají partnera ze zahraničí se učí nejrychleji. Protože se s ním prostě chtějí domluvit a jsou tedy hodně motivováni.


Další předefinice příště.

Co je učení

Dočetl jsem se v jedné studii KPMG, že pouze každý 14. absolvent vysoké školy
uvedl, že je ochotný nabídnout zaměstnavateli, že se bude dále učit.
To poukazuje na fatální selhání našeho školského systému. Pravděpodobně to znamená,
že studenti považují učení za utrpení, kterého je potřeba se v životě zbavit. Také ho asi považují
za něco, co znamená sedět ve třídě a poslouchat, nebo se biflovat z knihy.
Myšlenka, že s čímkoli se setkáme je učební situací, že se učíme z přítomnosti a praxe,
že teoretické školské znalosti nevedou k úspěchu jim pravděpodobně není úplně blízká.
Nemluvě o tom, že učení může být i zábavou a zájmem?
Naskýtá se potom otázka k čemu to asi tak vede v dalším vývoji těchto lidí.
Někteří se pokusí své teoretické znalosti uplatnit tak, že rozbourají to, co bylo tam kam
přijdou vybudováno a udělají to lépe. Malému počtu se to povede, u ostatních to může vést
k nedotaženým zkrachovalým projektům. Tedy střetu teorie s realitou, kde teorie prohraje.
Ti pružnější se učit začnou, ti rezistentnější rezignují a nebudou asi moc úspěšní.
U některých to skončí mudrlantským konstatováním po pár letech: "Chlapče, taky jsem v tvym věku měl ideály dělat věci jinak, ale život mě naučil, však taky uvidíš. Přizpůsob se tomu co je a drž hubu a krok, vo tom to je."
Proto zde navrhuji novou definici učení. Nový přístup k učení. Učení se životu, učení se životem, učení se tomu, kde je energie.