Dočetl jsem se v jedné studii KPMG, že pouze každý 14. absolvent vysoké školy
uvedl, že je ochotný nabídnout zaměstnavateli, že se bude dále učit.
To poukazuje na fatální selhání našeho školského systému. Pravděpodobně to znamená,
že studenti považují učení za utrpení, kterého je potřeba se v životě zbavit. Také ho asi považují
za něco, co znamená sedět ve třídě a poslouchat, nebo se biflovat z knihy.
Myšlenka, že s čímkoli se setkáme je učební situací, že se učíme z přítomnosti a praxe,
že teoretické školské znalosti nevedou k úspěchu jim pravděpodobně není úplně blízká.
Nemluvě o tom, že učení může být i zábavou a zájmem?
Naskýtá se potom otázka k čemu to asi tak vede v dalším vývoji těchto lidí.
Někteří se pokusí své teoretické znalosti uplatnit tak, že rozbourají to, co bylo tam kam
přijdou vybudováno a udělají to lépe. Malému počtu se to povede, u ostatních to může vést
k nedotaženým zkrachovalým projektům. Tedy střetu teorie s realitou, kde teorie prohraje.
Ti pružnější se učit začnou, ti rezistentnější rezignují a nebudou asi moc úspěšní.
U některých to skončí mudrlantským konstatováním po pár letech: "Chlapče, taky jsem v tvym věku měl ideály dělat věci jinak, ale život mě naučil, však taky uvidíš. Přizpůsob se tomu co je a drž hubu a krok, vo tom to je."
Proto zde navrhuji novou definici učení. Nový přístup k učení. Učení se životu, učení se životem, učení se tomu, kde je energie.
pátek 22. února 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat