Jsi na to ještě moc mladý, jsi na to již moc starý

To bývají dvě časté výmluvy, které nás odvedou od přítomného zájmu o nějaké téma a od učení, ve chvíli, kdy by nás bavilo. Často jsme chtěli něco dělat, když jsme byli malí. Něco, co nás přitahovalo a bavilo. Svěřili jsme se s rodičům nebo jiným dospělým a uslyšeli jsme od nich větu. Na to jsi ještě moc malý. V lepším případě jsme se pak k tomu vrátili později, ale někdy jsme zapoměli na onu přitažlivou sílu a energii a s danou činností jsme nikdy nezačali. A hledali jsme si k ní pracně cestu celý doposavadní život, nebo si na ní vzpomeneme až nyní. To už nás ale třeba napadne. Pak si naopak řekneme: „Jo, to už je pozdě. Na klavír začínají lidi už ve 3 letech. To už se nenaučíš.“

Naše společnost nebere děti příliš vážně. Zdá se, že okolo 10, 11 let věku mají již děti schopnost začínat chápat souvislosti toho, co uviděli u svých rodičů, co si vyzkoušeli během dětských her a mají potenciál porozumět příčině a následku svých činů. Často se u nich v tu dobu začne projevovat zájem o činnosti, které by v budoucnu mohly být jejich profesí. Problém je v tom, že dospělí je neberou příliš vážně, nesledují to tímto zrakem a říkají jim – na to jsi ještě malý. Nebo – je to hezká zábava, ale jdi se učit, to budeš potřebovat pro život. Vzpomeňte si, co jste dělali.

Můj bratr chtěl naléhavě počítač a taky kreslil komixy. Tehdy to ještě nebylo tak časté, mít počítač. Tak si ho vydobyl a potom na něm pořád hrál hry. Ještě předtím kreslil komixy. Rodiče mi později řekli, že už měli strach, že z něho nic nebude, že si pořád jen hraje ty hry na počítači a nezajímá ho nic praktického. Teď je z něho jeden ze světově úspěšných tvůrců počítačových her a jejich scénárista. Vydělává nejvíc peněz z naší rodiny.

Vzpomeňte si, co vás fascinovalo okolo 10 let věku. Zavřete oči. A čekejte tak dlouho, dokud neuvidíte sami sebe, jak děláte nějakou činnost, nebo chcete ji dělat.

Jiní lidé nejsou tak tvrdohlaví jako bratr. Nechají se odvést. Raději se učí do školy. Chemii, občanskou nauku, matiku, češtinu... A potom z nich jsou zoufalci, kteří ještě ve třiceti říkají. Nevím, jestli jsem vystudoval to, co mě baví. Měl bych jít na nějakou školu. Nebo si najít nějakou jinou práci. Většinou, ale nevědí, co by to přesně mělo být, aby byli spokojenější.

Ta druhá výmluva je ještě hloupější. Něco nás přitahuje a my si říkáme. Vždyť na to už jsem moc starý. Nikdy není pozdě. Pokud vás něco zajímá, vždycky s tím můžete začít. A pokud v tom bude dostatek energie, tak to půjde.